Jsem „Buky“, přesněji Bukáček IV., čáp bílý z budoucnosti

Narodím se v Mladých Bukách mámě a tátovi v roce 2035. Naše rodina v tomto malebném podkrkonošském městečku hnízdí od nepaměti. Vypráví se, že než táta potkal naši mámu, přišel o dvě své družky/ Takové neštěstí se nám už bude vyhýbat. Rodiče kromě mě vychovají několik mých starších sourozenců. Některé budu potkávat při svých cestách na zimoviště v Africe.

Staří čapí mazáci nám během společného letu ve velkých hejnech budou vyprávět o tom, jak se jim žilo dřív. Nejnapínavější to prý bylo při cestách přes Libanon. Na nás čápy, ale i na ostatní táhnoucí ptáky číhali lidi a stříleli po nich. Jen tak, pro zábavu! Tomu se ani nechce věřit, že? Jenomže to byla smutná pravda. Tetička takhle přišla o celou rodinu.

Ale v době, do které se narodím já, už bude klid. Lidem z těch nejnebezpečnějších oblastí se začne dařit lépe, konečně budou žít v míru a postupně změní svůj pohled i na nás, zvířata. Celý svět jim totiž bude tak dlouho domlouvat, až si nechají postupně vysvětlit, že jsme tu nejen pro ně, ale že patříme i Čechům, Polákům, Rakušanům, Slovákům, Ukrajincům i dalším národům východní Evropy a třeba i Afričanům. Navíc pro nás vůbec není lehké absolvovat dlouhou cestu na zimoviště a zpět ani tehdy, když nás lidé neohrožují. Vždyť si jen představte tu dálku, změny počasí, bouře, sucho! Lidi by takové útrapy vůbec nezvládli.

Nakonec si to uvědomí a místo se zbraněmi na nás, tažné ptáky, budou i v zemích, kde lov na nás brali jen jako jeden ze svých koníčků, číhat už jen s dalekohledy.  Věřili byste, že nás nebudou jen pozorovat, ale dokonce i počítat. Při posledním sčítání budu pěti tisící třístý padesátý osmý cestou do Afriky a dokonce už dvou tisící šestistý první cestou zpátky domů! To budu borec, co? Vždyť já se do Mladých Buků vždycky tak těším!

Ale taky u nás doma se toho za ty roky hodně změní.

Prý tu dříve byla krajina, kde nebylo lehké najít něco k snědku. Lidi ničili lesy, vodu z přírody spíše vyháněli a obhospodařovali rozlehlé monotónní lány polí za pomoci obrovského množství chemie. Krajina jejich vinou pustla, vytrácely se celé rostlinné i zvířecí druhy a člověku začalo docházet, že takhle to nepůjde do nekonečna.

Ti, kterým to nebude jedno, se budou čím dál víc ozývat, a pak to dojde dalším a dalším, až se na tom domluví celá Evropa a možná i celý svět. A začnou se pomalu, ale přeci, dít věci. Lidi si začnou vážit míst, kde se drží voda přirozeně. Obnoví mokřady, vybudují nové tůně, osvobodí řeky z betonových koryt. Rybníky přestanou zapáchat. I tam se totiž vrátí život díky omezení nadměrné rybí obsádky.

Budou schválena nová pravidla pro hospodaření na polích, loukách a v lesích a ono to najednou půjde. A všechno do sebe začne zapadat!

Když se budeme vracet z Afriky domů, bude na zem seshora najednou krásný pohled. Pod námi se rozprostře pestrá barevná mozaika (my, ptáci, totiž vidíme barvy ještě lépe, než vy, lidi) – všechny odstíny zelené, do toho modrá, sem tam žlutá, červená,…  prostě nádhera! Všude to bude zpívat, pískat, cvrkat, kvákat, žbluňkat, poletovat, bzučet, vonět a kvést. Pole budou protkána cestami, obklopí je remízky zeleně, vždycky najdeme místo, kde se dá odpočinout, občerstvit se a taky kde postavit hnízdo. Znovu se objeví i místa, kde my, čápi bílí, budeme hnízdit zase postaru, ve větvích stromů. Třeba na jižní Moravě (v tamní Amazonii) nebo v ptačích parcích, které pro nás lidi za ty roky zřídí. Dostatek potravy pro nás i naše mladé najdeme nejen v mokřadech, na loukách a pastvinách, ale i na polích.

Lidi konečně pochopí, že jim my, zvířata, můžeme pomáhat.  Zadarmo! Stačí nám dát prostor a udržovat přírodu v rovnováze. Ona je tady totiž pro všechny.

Buky, čáp bílý z budoucnosti

Chcete pro Bukyho taky takovou budoucnost? Připojte se k nám! Podpořte naše aktivity! VÍCE ZDE